Dnes je brain tanning poměrně běžné a rozšířené řemeslo a po celém světě existují stovky možná i tisíce braintannerů. Ale nebylo to tak vždy. Ještě před několika desítkami let šlo o téměř neznámou metodu činění kůží, která balancovala na hraně úplného zapomnění.

Když jsem se v roce 1997 začal naplno věnovat historickému indiánskému reenactingu, můj cíl byl od začátku jasný: co nejméně kompromisů. Chtěl jsem dosáhnout naprosto stejné materiálové autenticity, jakou měli indiáni na Velkých pláních před rokem 1880. Velmi brzy jsem narazil na zásadní problém – moderní průmyslově činěné kůže vypadaly, voněly i fungovaly úplně jinak než ty historické.

Časem jsem zjistil, že všechny kůže, které indiáni v předrezervačním období používali byly činěné mozkem. Jenže jak uprostřed Evropy tyto kůže sehnat, když tu nikdo pořádně nevěděl, jak na to?

V té době se o braintanning v České republice vědělo jenom velice málo. Lidí, kteří o této metodě slyšeli, bylo méně než prstů na jedné ruce a jejich zkušenosti byly značně omezené. Jediným dostupným zdrojem byla kratičká brožurka Larryho Belitze o lakotském způsobu činění, která však popisovala pouze metodu škrábání za sucha v rámu (dry scrape) a byla velmi povšechná.

Ani v USA nebyla situace o mnoho lepší. Kromě zmíněné brožury byla k dispozici v podstatě jen kniha Blue Mountain Buckskin od Jima Riggse. I za velkou louží bylo informací a zkušeností poskrovnu a k postupné resuscitaci této metody docházelo jenom velmi pomalu.

V předrezervačním období, tedy před rokem 1880 bylo činění kůží mozkem každodenní technologií všech indiánských žen. Po přechodu k rezervačnímu stylu života kůže nahradily látky až se nakonec přestalo mozkem činit úplně. Po roce cca 1930 se již tato metoda nepoužívala ani mezi indiány. Lidé, kteří ji ovládali postupně zemřeli a jejich potomci se jí již nenaučili, protože neměli důvod.

Až v 70. a 80. letech 20. století začali někteří jedinci po této prastaré metodě pátrat. Často to byli milovníci outdooru, primitivního táboření v divočině, milovníci traperů, indiánů a technologií doby kamenné. Ptali se v rezervacích indiánských babiček, které si snad mohly pamatovat, jak to kdysi jejich prabáby dělaly. Určitým zdrojem byly i dochované dobové záznamy cestovatelů, traperů, obchodníků a později etnologů, kteří technologii indiánského činění popisovali. I když byly tyto zápisy často technicky nepřesné, postupem času se dařilo celý proces rekonstruovat.

Po roce 2000 se začaly objevovat knihy, které posouvaly znalostní bázi o braintanningu na stále vyšší úroveň. Za všechny jmenujme vynikající Deerskins into Bucksins od Matta Richardse, nebo Buckskin: The Ancient Art of Braintanning od Stevena Edholma a Tamary Wilder. Díky těmto autorům je dnes celá metoda zdokumentována tak podrobně, že není těžké dosáhnout přesně stejných výsledků, jaké měly před staletími kmeny na Velkých pláních či ve Východních lesích.

Ale zpět do České republiky na konec devadesátek. Začátky u nás byly skutečnou řeholí. Nakoupil jsem první várku surových jeleních kůží, vyrobil rámy a škrabky a začal experimentovat. Moje první kůže byly děravé a měkké jen na pár místech. Ale jako ve všem, co dělám, jsem se snažil jít k podstatě věci a nevzdávat se. Po pár desítkách vyčiněných kusů začaly být výsledky konečně použitelné.

Zásadním zlomem bylo objevení metody Wetscrape (škrábání za mokra). Na rozdíl od suchého škrábání v rámu, byla tato metoda efektivnější a historicky u menších kůží často rozšířenější. Díky radám mého německého přítele Georga Bartha a studiu literatury se mi podařilo proces celkem vyladit. Dalším krokem vpřed bylo zvládnutí loužení (vápno, popel), které uvolňuje vlákna pro lepší průnik mozku, a předuzení, které dramaticky usnadňuje následné měkčení.

Braintanning je těžká fyzická dřina, kterou nelze obejít. Je to plnohodnotné řemeslo, které vyžaduje stovky vyčiněných kůží, aby člověk skutečně porozuměl materiálu i technologii. Potkal jsem desítky lidí, kteří se to chtěli naučit, ale téměř nikdo u toho nevydržel. Proč? Protože braintanning není pro „rychlokvašky“. Je to špinavá, namáhavá práce, kde kůže smrdí a výsledek je pro začátečníka nejistý. Je to práce, která vás uzemní a prověří vaši vnitřní poctivost.

Moje cesta za poznáním této technologie vyvrcholila v roce 2020, kdy jsem se rozhodl své dlouholeté zkušenosti předat dál. Natočil jsem na Youtube sérii videí, která krok za krokem vysvětluje celý proces. Je to dodnes jediný ucelený video-návod v češtině. Ačkoliv jsem od toho příliš nečekal, největší odměnou pro mě bylo setkání s lidmi, kteří se díky těmto videím řemeslo skutečně naučili. Kruh se tak uzavřel – braintanning v Čechách už není jen zapomenutou kapitolou v knihách, ale živým řemeslem.

Dnes, po letech práce, se mohu ohlédnout za cestou, která začala v roce 1997. Dosáhl jsem kvality, která je materiálově nerozeznatelná od originálů z 19. století. Když si dnes obléknu svůj kompletní traperský oděv z vlastnoručně vydělaných, nastřižených a sešitých jelenic – kdy mi každá kůže prošla rukama od fáze stažení ze zvířete až po hotový kabát či mokasíny – vím, že nejde o „kostým“. Je to výsledek skutečného znovuzrození starého, téměř zapomenutého světa.