Popeleční středa: připomínka pomíjivosti
Dnes je popeleční středa, kdy všichni katoličtí křesťané přicházejí na mši dostávají tzv. popelec. Je to kříž, který kněz dělá na čelo prstem z oleje a posvěceného popela a přitom říká slova „Prach jsi a v prach se obrátíš“ nebo „Obraťte se a věřte evangeliu“.
Jsou to biblická slova, která člověku připomínají realitu, kterou se většina lidí snaží vytěsnit, tedy že jejich život je pomíjivý. Tímto dnem zároveň začíná čtyřicetidenní půst, který vrcholí Velikonocemi – utrpením, smrtí a vzkříšením Ježíše Krista.
Je to odkaz na dobu, kdy se Ježíš odešel postit na poušť, aby v samotě, o hladu a tichu čelil pokušením a připravil se na své poslání. Těchto 40 dní směřuje k Velikonocům – k příběhu o utrpení, smrti, ale nakonec i vzkříšení. Je to čas obrácení, ztišení a návratu k Bohu.
Všechno stvořené směřuje k zániku
V poslední době, v rámci mé vlastní vnitřní cesty, mi Bůh toto téma ukazuje velmi intenzivně. Vnitřně vidím, že všechno v tomto světě je naprosto pomíjivé.
Všechno se rodí, roste dosahuje vrcholu a pak to směřuje ke svému konci, rozpadá se to. A je úplně jedno, jestli mluvíme o lidech, firmách, politických stranách, systémech nebo celých říších. Projekty, ideologie, státy – všechno jednou skončí. Všechno se jednou zcela rozpadne.
Už ve chvíli, kdy je člověk počat, je jisté, že jednou zemře. Stačí se podívat třeba na mumie v kapucínské hrobce. Kdysi to byli lidé plní ambicí, vášní a života. Dnes jsou to jen kostry potažené vysušenou kůží. I ta nejkrásnější žena nebo dívka se jednou promění v mrtvolu a její tělo pak shoří v peci nebo se rozpadne v hlíně. Auto se začíná rozpadat již když sjíždí z výrobní linky.
Ani my tomuto osudu neunikneme. Na každého z nás dříve či později dopadne zub času a kladivo pomíjivosti. Všechno, co vybudujeme, všechno, čím se staneme, jednou pokryje prach a zapomnění. Kde jsou všechny ty mocné tisícileté říše, které kdysi ovládaly svět? Kde jsou jejich panovníci a vládci? Jen v učebnicích dějepisu a i ty se jednou rozpadnou. Vše stvořené neustále plyne k zániku a neexistuje žádná výjimka.
Bůh – jediný, kdo nepodléhá času
Existuje ale někdo, koho se pomíjivost netýká. Je to Bůh. On není uvnitř času. On je jeho Stvořitel. Žije věčně, mimo čas a prostor, není ovlivněn naší pomíjivostí. Na vše shlíží ze svého trůnu a před ním defilují všechny věky. Všechno před ním vyvstává a zase to zaniká.
Když si člověk uvědomí svoji pomíjivost, nicotnost a křehkost, tak si uvědomí jak moc potřebuje Boha. Každý člověk má strach ze zániku, z nebytí. Je to přirozené. Každý by asi chtěl žít věčně, tedy pokud ho nic nebolí nebo netíží. To ale v naší zóně pomíjivosti není možné.
Bible říká: „Mzdou hříchu je smrt.“ Lidé se obrátili k Bohu zády a proto propadli pomíjivosti a smrti. To znamená, že smrt není jen biologický proces, ale důsledek odvrácení člověka od Boha.
Nabídka věčného života a výzva k obrácení
Ale tím celý příběh nekončí. Bůh nám chce odpustit, nabízí nám odpuštění hříchů a nový život ve svém synu Ježíši Kristu. Zve nás do svého světa, kde není rozpad, kde člověk nemusí ulehnout navždy do prachu.
Je to jedinečná šance, jak se vyprostit ze sevření pomíjivosti a smrti. Tento život totiž není cíl. Je to kvalifikace. Rozhoduje se v něm o tom jak bude člověk trávit věčnost. Jedni budou totiž povoláni k věčnému životu. Druzí k věčné smrti.
A právě proto není jedno, jak žijeme. Sám Kristus nám říká, že si máme shromažďovat poklad v nebi, ne na zemi. Máme za tohoto života investovat do nebeských statků spíše než do pozemských.
Popeleční středa nám říká: Pamatuj, že jsi prach. Ale zároveň – obrať se a věř evangeliu. Dokud je čas.
