Indiánský způsob stahování zvěře v bizoních dobách se lišil od způsobu bělošského. Je těžší a složitější, ale produkuje mnohem přirozenější, hezčí a praktičtější tvar kůže. Tvar takové kůže je spíše obdélníkový, na rozdíl od bělošského tvaru, který je neuspořádaný.

Studium indiánských kultur je náročné, protože většina snadno dostupných zdrojů je zkreslená, povrchní a pod vlivem romantismu nebo naopak křesťanství, zatímco autentické a syrové prameny jsou často přehlížené. Rozlišovat mezi „syrovým masem“ a „marmeládou“ je klíčem k pochopení skutečné historie.

Mýtus „ušlechtilého divocha“, formovaný od Rousseaua přes romantismus (převzatý i Marxem a popularizovaný Karlem Mayem) a ekologická hnutí líčí domorodce jako duchovní a harmonické bytosti, žijící v souladu s přírodou. Tvrdé důkazy však říkají opak: časté mezikmenové války, mučení, otroctví, plýtvání a další kruté praktiky zpochybňují představu vrozené mírumilovnosti či „ekologičnosti“. Závěr zdůrazňuje vyvarování se extrémů: civilizace není čisté dobro a „přírodní národy“ nejsou ideál—lidé všech kultur v sobě nesou dobro i zlo.

Bizon byl pro Indiány Velkých Plání nejen hlavním zdrojem potravy a surovin, ale i posvátným zvířetem spojeným s jejich mytologií a rituály. Každá jeho část našla praktické využití, od masa přes kosti až po trus. Život kočovných kmenů tak byl s bizonem nerozlučně spjat ekonomicky i duchovně.