Zlo není jen problémem „těch druhých“, ale stavem, do něhož se rodí každý člověk. Porušeností lidské přirozenosti, kterou křesťanství nazývá dědičný hřích. Tento vnitřní sklon k sobectví a odvrácení se od Boha nelze překonat vlastní silou – jedině skrze Ježíše Krista, „nového Adama“, se otevírá cesta k uzdravení a spáse.

Teologie se vyhýbá přímé definici Boha, jelikož stvoření nemůže nadefinovat svého Stvořitele. Popisuje jej nepřímo, často pomocí abslutních vlastností, které však paradoxně omezují jeho božství a vedou k logickým paradoxům.

Princip Sola Scriptura, základní doktrína protestantismu, je vnitřně rozporný, protože Bible jako kanonický celek vznikla prostřednictvím církevní tradice. Odmítnutím tradice protestanti podkopávají vlastní zdroj víry. Reformace nebyla vedena racionální analýzou, ale spíše emocionální reakcí na tehdejší stav církve, což vedlo k teologickému chaosu a rozpadu jednoty křesťanství.

Boží vtělení je jedním z nejzásadnějších konceptů křesťanství, ale zároveň i bodem sporu mezi křesťany, židy a muslimy. Tento článek analyzuje teologické a logické aspekty vtělení Boha do lidské podoby, včetně historických debat v církvi a paradoxu Boží všemohoucnosti. Ukazuje, proč křesťanská teologie považuje Kristovo božství za logicky konzistentní, zatímco židovské a muslimské chápání Boha se s touto myšlenkou míjí.