Příspěvek zkoumá intelektuální kličky a kognitivní disonanci v postojích předního českého skeptika, který se vysmívá „blátivému myšlení“ druhých, zatímco sám opomíjí hlubší introspekci. Text odkrývá, jak se z vědeckého skepticismu stává forma materiálního náboženství, které kvůli absenci spirituální reflexe nakonec upadá do pasti egocentrismu.

Studium indiánských kultur je náročné, protože většina snadno dostupných zdrojů je zkreslená, povrchní a pod vlivem romantismu nebo naopak křesťanství, zatímco autentické a syrové prameny jsou často přehlížené. Rozlišovat mezi „syrovým masem“ a „marmeládou“ je klíčem k pochopení skutečné historie.

Mýtus „ušlechtilého divocha“, formovaný od Rousseaua přes romantismus (převzatý i Marxem a popularizovaný Karlem Mayem) a ekologická hnutí líčí domorodce jako duchovní a harmonické bytosti, žijící v souladu s přírodou. Tvrdé důkazy však říkají opak: časté mezikmenové války, mučení, otroctví, plýtvání a další kruté praktiky zpochybňují představu vrozené mírumilovnosti či „ekologičnosti“. Závěr zdůrazňuje vyvarování se extrémů: civilizace není čisté dobro a „přírodní národy“ nejsou ideál—lidé všech kultur v sobě nesou dobro i zlo.

Reenacting stojí na kvalitních informacích a kritickém myšlení – bez nich se snadno mění v povrchní stylizaci inspirovanou filmy či romantickými představami. Většina hobbystů zůstává u jednoduchých a snadno dostupných zdrojů, zatímco jen menšina se pouští do skutečného bádání a autentického ztvárnění historie. Autenticita proto často ustupuje sociální stránce hobby, a přitom právě ona dává reenactingu jeho skutečný smysl.