Mýtus „ušlechtilého divocha“, formovaný od Rousseaua přes romantismus (převzatý i Marxem a popularizovaný Karlem Mayem) a ekologická hnutí líčí domorodce jako duchovní a harmonické bytosti, žijící v souladu s přírodou. Tvrdé důkazy však říkají opak: časté mezikmenové války, mučení, otroctví, plýtvání a další kruté praktiky zpochybňují představu vrozené mírumilovnosti či „ekologičnosti“. Závěr zdůrazňuje vyvarování se extrémů: civilizace není čisté dobro a „přírodní národy“ nejsou ideál—lidé všech kultur v sobě nesou dobro i zlo.

Evropský způsob boje se v severoamerické divočině ukázal jako nefunkční – chyběly cesty, vesnice i logistické zázemí. Francouzi se od Indiánů rychle naučili partyzánskému boji, zatímco Britové trvali na klasických evropských formacích a postupech. Tento rozdílý přístup vyvrcholil Bitvou u Monongahelyj, kde byli Angličané rozprášení Francouzi a Indiány. Teprve později se Angličané poučili a vznikly první britské jednotky typu Rogers’ Rangers, které také převzaly indiánský styl válčení.

Na první pohled to vypadalo jako běžný mocenský střet dvou evropských impérií – Francie a Anglie. Teprve při bližším pohledu se však ukazuje, že mezi Novou Francií a Novou Anglií nešlo jen o území, ale o střet dvou naprosto odlišných světů – dvou mentalit, dvou duchů, dvou způsobů, jak chápat člověka, přírodu i samotný smysl civilizace.