Kdo je egoid? – Úvod do egoidního vědomí
V tomto článku navážu na téma iluze samoexistence – hluboce zakořeněného přesvědčení, že člověk existuje „sám ze sebe“, jako izolovaná jednotka nezávislá na svém Stvořiteli. Nyní půjdeme o krok dál: ukážu vám, kdo je egoid a proč je tento stav vědomí tak zásadní.
Egoid jako člověk žijící v iluzi samoexistence
Egoid je člověk, který věří, že svět i on sám jsou nezávislou, objektivní a soběstačnou realitou. Nechápe – nebo odmítá přijmout – že svět je stvořený Bohem a že i člověk je Božím stvořením.
Tato víra v nezávislou existenci je prakticky absolutní iluzí a vyjadřuje absolutní nevědomost o ontologickém stavu naší reality. Egoidní vědomí je stav pádu do hmoty, do polozvířecké úrovně bytí, do zúženého biologického a materialistického pohledu na život.
Svět konfliktu a egoid jako jeho zajatec
Tento svět stojí na konfliktu – na boji o přežití, moc a zdroje. Je zde permanentní napětí, stres, utrpení, nemoc, zánik a smrt. Egoid je do tohoto světa plně ponořen, protože nic jiného nezná.
Ve své podstatě je otrokem konfliktu, uvězněným v neustálé polaritě.
Bible jasně říká, že vládcem tohoto světa je Ďábel. To neznamená, že svět je nutně špatný nebo že bychom ho měli odmítat, ale že není naším cílem. Pro egoida je však tento svět cílem sám o sobě – a tím se spojuje s nemocí, bolestí, pomíjivostí a smrtí pupeční šňůrou, kterou není schopen přetrhnout.
Egoidní vědomí jako norma lidstva
Egoidní vědomí je dnes tak rozšířené, že je považováno za naprostou normu. Ve skutečnosti však jde o hlubokou duchovní slepotu – o neschopnost vidět sebe jako bytost závislou na Bohu, a nikoliv jako objektivně existující jednotku.
Jde o kolektivní stav lidstva, o dědičný mentální a emoční vzorec uložený v hlubokém nevědomí člověka již od početí. Tento vzorec se dědí z generace na generaci. Podrobněji jsem o něm mluvil v článku o dědičném hříchu.
Jeden můj známý, který měl výjimečný vhled do duchovních věcí, za materiální oponu, říkal, že jsme v podstatě „zvířecko-démonická civilizace„. A měl pravdu. Lidské vědomí se skutečně nachází na polozvířecké a polodémonické úrovni – a těch, kteří to vidí a chápou, je zatím jen velmi málo.
Probuzený člověk jako anomálie
Člověk, který se z egoidního vědomí probouzí, se stává pro svět egoidů anomálií. Egoid totiž není schopen rozumět duchovně probuzenému člověku, člověku s otevřeným vědomím.
Tento stav přesně popisuje sv. apoštol Pavel v Prvním listu Korinťanům:
„Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu totiž bláznovstvím a nemůže je pochopit, protože mohou být posuzovány jen Duchem. Člověk obdařený Duchem posuzuje všechno, sám však nemůže být nikým posouzen.“
1.Kor 2:14-15
Zde je egoid nazýván „přirozeným člověkem“, jinde „tělesným člověkem“. Naopak probuzený člověk je „člověk obdařený Duchem“.
Probuzení je dílem Boží milosti
Z toho jasně vyplývá, že probuzení z egoidního stavu není dílem lidské vůle. Člověk se nedokáže probudit sám od sebe.
Ego nemůže odhalit ego.
Lež nemůže odhalit sama sebe.
Probuzení je vždy darem Boží milosti, působením Ducha svatého, který obrací vědomí člověka zpět k jeho Zdroji – k Bohu samotnému.
