Vzájemná závislost protikladů
Náš svět je polární. To znamená, že vše existuje ve vzájemně protikladných dvojicích, například světlo a tma, nahoře a dole, život a smrt, dobro a zlo, voda a oheň a tak by se dalo libovolně pokračovat. Při povrchovém vnímání se jevy póly jeví jako přirozeně protikladné. Při hlubším prozkoumání polarity však zjistíme, že protiklady jsou na sobě vzájemně závislé.
Pokud například řekneme, že je něco „dobré“, tak tím automaticky vyjadřujeme i kvalitu „špatné“. Abychom poznali něco jako dobré, musí předtím existovat i něco špatného. „Dobré“ je tak možné vnímat pouze jako protiklad ke „špatnému“. Pokud bychom odstranili „špatné“, nemohli bychom dobré poznat jako dobré, protože bychom je neměli proti čemu vymezit.
Pokud například řekneme, že je něco „dobré“, tak tím automaticky vyjadřujeme i kvalitu „špatné“. Abychom poznali něco jako dobré, musí předtím existovat i něco špatného. „Dobré“ je tak možné vnímat pouze jako protiklad ke „špatnému“. Pokud bychom odstranili „špatné“, nemohli bychom dobré poznat jako dobré, protože bychom je neměli proti čemu vymezit.
Dobře je to vidět na příkladu bitu, jednotky informace. Bit může nabývat hodnotu true nebo false, čímž nese informaci pravdy či nepravdy. Ovšem hodnotu true můžeme poznat pouze v případě, že existuje i hodnota, která není true, tedy false. Pokud by neexistovalo false, hodnota true nemá sama o sobě žádný smysl. Smysl má pouze oproti hodnotě false a opačně. Pokud tedy nese bit hodnotu true, latentně nese automaticky i hodnotu false a obráceně. Tedy buď se bit skládá ze dvou možných rozdílných hodnot, nebo nemá vůbec žádný smysl, protože z jedné jediné možnosti nelze vytvořit žádnou informaci.
Logické vs intuitivní chápání
Problém tohoto přístupu je v tom, že je silně kontraintuitivní, protože není založen na dojmech, ale na důsledné logice. Běžné lidské ego je zcela závislé na protikladnosti a nic jiného si neumí představit. Protiklady chápe jako vzájemně rozporné a obvykle není schopno vnímat jejich společný prazáklad a absolutní vzájemnou závislost. Téměř výhradně uvažuje v kategoriích „buď“ a „nebo“. Buď je něco nahoře, nebo je to dole, buď je něco uvnitř, nebo je to venku, buď je to černé nebo bílé. Nejvýše ještě chápe, že existuje i nekonečně mnoho možností „mezi“, tedy různě úrovně šedi mezi černou a bílou, ale nedovede si představit, že bílá i černá jsou na hlubší úrovni totožné, nerozlišitelné, že mají společný prazáklad.
Dualita vs nedualita
Zajímavé je, že tuto myšlenku lze rozvést ještě dále, tedy lze ji aplikovat přímo na koncept polarity, či protikladnosti. Vyvstává zde totiž otázka, co je protikladem protikladnosti. Problém je, že pro takový koncept nemáme v jazyce žádný výraz, protože se jedná o silně abstraktní koncept, který je pro běžného člověka velmi těžké, nebo dokonce nemožné si představit.
Naše mysl je tak vtažena a uzamknuta do polarity, že si ani neumí představit a tudíž ani pojmenovat její opak. Nejdříve mě napadlo pojmenovat tento koncept “jednotou”, jak to dělají jiní autoři, ale pak mě napadlo, že to není přesné. Jednota totiž spíše evokuje více subjektů, které tvoří jeden kompaktní celek, nebo jsou ve vzájemné shodě, ale to není opakem polarity. Měl jsem na mysli spíše nerozlišitelnost, absenci jakékoliv rozdílnosti. Po dlouhém zvažování jsem tento koncept nazval “nedualita”. Je to vlastně negativní definice, tedy jako opak něčeho, co důvěrně známe, ale v pozitivním smyslu si to neumíme příliš představit.
Protikladem k protikladnosti, dualitě je tedy nedualita. Absence protikladnosti a tím i rozlišování. Je to jakoby bílá skvrna na nekonečné bílé ploše. Jakmile uděláme na bílé ploše černý bod nebo skvrnu, hned je zde protikladnost, vymezení, rozlišení pozadí (plátna) a popředí (bodu či skvrny).
Podle logických úvah, které jsem uvedl výše platí, že dualita i nedualita jsou rovnocenné koncepty a že jsou na sobě zcela existenčně závislé, stejně jako true a false. Polarita či dualita je tak stejně důležitá, jako nedualita či nepolarita. Tento moment je kritický a je velmi důležité jej správně pochopit.
Logický důsledek protikladnosti
Z výše naznačeného plyne, že nelze obecně říci, že protiklady jsou protikladné, ani že jsou totožné. Pokud bychom tvrdili, že protiklady jsou protikladné, tak nemáme pravdu, protože ignorujeme realitu společného prazákladu a vzájemné závislosti protikladů. Takové tvrzení je pravdivé jen zčásti. Pokud budeme tvrdit, že jsou protiklady totožné, tak jsme ve stejné situaci, protože ignorujeme jejich rozdílnost.
Absolutní paradox
Celou problematiku nazývám paradoxem protikladnosti, či absolutním paradoxem. Na absolutním paradoxu je založen celý vesmír a bez jeho pochopení není možný žádný hlubší vhled. Absolutní paradox má zásadní důsledky pro veškeré úrovně reality. Všechny věci v sobě absolutní paradox obsahují a jsou jeho vyjádřením.
Absolutní paradox se vztahuje na všechny protiklady bez výjimky, včetně polarity „dualita“ versus „nedualita“.
Co lze tedy říci o protipólech? Že jsou současně protikladné a současně shodné, neprotikladné. Respektive, že nejsou ani protikladné ani neprotikladné. Tedy dualita je iluzí, ale nedualita je úplně stejnou iluzí.
Chybné chápání polarity v New Age a východních učeních
Jednou ze základních školáckých logických chyb, která se vyskytuje zejména u východních filosofických směrů, jako je buddhismus, ale masívně i v New age je názor, že protikladnost je iluzí, ale neprotikladnost je nejzazší realita. To je důsledek chybné logiky, kdy jeden pól (dualita) je snižován jako iluze a jeho protipól (nedualita) je chápán jako realita, či ne-iluze. Jako by někdo tvrdil, že A je pravdivé a B je nepravdivé, ale současně by tvrdil, že není rozdíl mezi A a B, protože rozdílnost ve skutečnosti neexistuje. To je zjevný logický spor.
